Změna formální podoby významové jednotky podmíněná formální podobou jiné významové jednotky v juxtapozici. S. obvykle zahrnuje změnu okrajových segmentů (hlásek či fonémů) významové jednotky vlivem segmentů v následující n. předcházející významové jednotce (tj. ↗znaku). Tento typ lze nazvat segmentální s. Typickým příkladem je v č. ↗asimilace znělosti na rozhraní slov: slovo pes [pɛs] se realizuje jako [pɛz], následuje-li slovo začínající na znělý obstruent, např. [pɛz budɛ]. Uvedená změna je podmíněna čistě formální podobou sousedního slova bez ohledu na jeho význam n. gramatickou funkci. V ↗tónových jazycích se vyskytuje tónové s. Např. v mandarinské čínštině platí, že pokud se setkají dvě slova, která mají v izolaci klesavo-stoupavý tón, pak se tón prvního slova mění na tón stoupavý (✍Chen, 2000). Obecně lze tyto a podobné změny označovat jako suprasegmentální s., při němž se mění suprasegmentální charakteristiky jednotek v juxtapozici. Sem patří i změna polohy přízvučné slabiky v č., srov. [ˈpolɛ] → [ˈna polɛ] oproti [tr̝̊ɪ ˈpolɛ]. (K fonetickému přepisu viz ↗IPA.)

O s. se mluví zpravidla při souvýskytu slov (označované jako externí s.), může se však objevovat i při souvýskytu morfémů uvnitř slova (tzv. interní s., srov. [pros] pros- + [ba] -ba → [prozba]). Principiálně může k s. docházet při souvýskytu jednotek různého řádu, přičemž každé takové spojení bude mít specifická sandhiová pravidla. Nicméně s. jen zřídka přesahuje hranice vět (✍Vogel(ová), 1986).

Termín s. se původně používal v indologii v souvislosti se sanskrtem, který se vyznačuje bohatostí sandhiových změn koncových vokálů a konsonantů (např. jakékoliv spojení dvou vokálů na hranicích slov vede k jejich změně; vokály mohou splývat, odpadat nebo se měnit ve vokály jiné; viz ✍Bičanová, 2015). V moderní lingvistické literatuře se termín poprvé objevil na konci 19. stol. a od té doby je součástí lingvistické terminologie. Popisu s. v indoevropských jaz. mimo indoárijskou větev byl věnován sborník ✍Andersena (1986), s. ve slovanských jaz. se věnuje sborník A. Cychnerské (✍Cychnerská, 2013, včetně č., ✍Palková, 2013). S tímto jevem se však setkáme i mimo indoevropské jaz., např. v somálštině (✍Puglielli, 1997).

Na rozdíl od sanskrtu, kde písmo odráží sandhiové změny, bývají výsledky s. jen zřídka zaznamenávány v běžném pravopisném zápisu slov (jako v případě asimilace znělosti v č.). Proto jim v popisech jaz. nebývá věnována pozornost, přestože se jedná o velmi častý jev. Obecně je totiž s. výsledkem asimilačních změn na hranicích významových jednotek, které usnadňují výslovnost souvislé řeči. Sandhiové změny také zahrnují elizi segmentů (např. v sanskrtu elize počátečního a po slovech končících na ē: gr̥hē+agaccham → gr̥hē ʼgaccham ‘šel jsem domů’), jejich vkládání (např. v angličtině vkladné r, které se objevuje na hranicích slov mezi dvěma vokály: vanilla[r] ice ‘vanilková zmrzlina’) či jejich splývání (např. v č. neortoepické splývání t a s v afrikátu: pět+set → [pjɛt͜sɛt] místo [pjɛt.set]), popř. další jevy.

Vliv na to, zda sandhiové modifikace proběhnou, má doména, v níž ke změnám dochází (jak již bylo zmíněno, na hranicích vět je s. vzácné), styl n. tempo řeči (s. je častější v rychlejší a nedbalejší mluvě), ale svou roli mohou hrát i významové a gramatické aspekty jednotek v juxtapozici. Např. v sanskrtu nominativy duálu zakončené na ē s. nepodléhají. Dalším vývojem se mohou sandhiové změny postupně gramatikalizovat, což je případ konsonantických mutací v keltských jaz., kde změny počátečních konsonantů vlivem předcházejících slov vyjadřují různé gramatické funkce (✍Bičanová, 2015). V irštině zájmeno a vyjadřuje význam ‘jeho’ n. ‘její’ n. ‘jejich’ podle toho, zda a k jaké změně počátečního konsonantu po něm dochází. Změní-li se např. počáteční /k/ ve slově cat ‘kočka’ v /x/, vyjadřuje se význam ‘jeho’ (psáno a chat); nedojde-li k žádné změně, vyjadřuje se význam ‘její’ (a cat); konečně změnou /k/ v /g/ se vyjadřuje význam ‘jejich’ (psáno a gcat). Popsané změny nejsou v současné irštině fonologicky podmíněné (nedochází k nim po slovech s určitou fonologickou podobou, ale jen po slovech s určitým významem n. gramatickou funkcí), ale předpokládá se, že jsou sandhiového původu.

Ve spisovné č. stejně jako v jiných slovanských jaz. se s. týká především ↗asimilace znělosti. V nespisovných útvarech může zahrnovat i ↗asimilaci místa a ↗způsobu artikulace n. ↗elizi hlásek. Následující tabulka schematicky shrnuje výsledky znělostního sandhi v č. (✍Palková, 2013, ✍Bičanová, 2015). Velká písmena označují třídy hlásek: N = neznělé obstruenty, Z = znělé obstruenty, S = sonory, V = vokály. Malá písmena označují konkrétní hlásky (tj. [v], znělé [r̝], neznělé [r̝̊], ráz [ʔ]). Dvojitý křížek (#) označuje hranice významových jednotek. V kulatých závorkách jsou varianty přípustné pro spisovnou č., zatímco hranaté závorky uvádějí nespisovné, byť velmi časté varianty. U slov končících na neznělý obstruent tabulka rozlišuje mezi těmi, v nichž se tento obstruent vyskytuje i v jiných tvarech (např. let [lɛt], letu [lɛtu]), a těmi, v nichž neznělý obstruent alternuje v jiných tvarech se svým znělým protějškem (např. led [lɛt] oproti ledu [lɛdu]). První typ je řazen pod N, druhý pod Z.

Z hlediska typu jednotek, které změny podstupují, a podle změn, k nimž dochází, musíme rozlišit s. na hranicích ↗přízvukových taktů (= externí s.) na jedné straně a na straně druhé s. mezi pravou/vlastní předložkou a následujícím slovem a s. mezi prefixem a kmenem slova n. na hranici kompozit (= interní s.). Všechny typy se shodují v tom, že při kontaktu dvou obstruentů různé znělosti se první z obstruentů asimiluje k obstruentu druhému (např. plot byl [plodbɪl]; tj. změna N#Z → ZZ), a dále v tom, že při kontaktu dvou vokálů se může, ale nemusí mezi vokály vyslovit ↗ráz (např. na ostrově [naʔostrovjɛ], tj. změna V#V → V(ʔ)V). Externí a interní s. se liší ve výsledcích kontaktu koncových obstruentů před sonorami, [v] n. vokály. Zatímco u externího s. koncové znělé obstruenty včetně ř znělost ztrácejí (např. loď může [loc muːʒɛ], keř narostl [kɛr̝̊ narostl̩]), u s. interního si svou znělost zachovávají (např. loďmi [loɟmɪ], keřmi [kɛr̝mɪ]). Rozdíl je též v asimilaci znělosti před počátečním znělým ř. Na hranicích přízvukových taktů a na hranici mezi předložkou a následujícím slovem znělé ř způsobuje změnu neznělých koncových obstruentů ve znělé (např. tak řekl [taɡ r̝ɛkl̩]), zatímco na hranicích mezi prefixem a kmenem slova se koncové obstruenty nemění, nýbrž se desonorizuje počáteční ř (např. exředitel [ʔɛksr̝̊ɛɟɪtɛl]). U předložkového s. jsou některé možnosti označeny pomlčkou, protože pravé předložky nekončí ani na ř, ani na sonoru. Stojí-li neslabičné předložky před slovem začínajícím na vokál, je ve spisovné č. vždy nutné vyslovit ráz ([sʔokɛm] s okem); po slabičných pravých předložkách ortoepie č. dovoluje dvojí realizaci ([potʔokɛm], [podokɛm] pod okem). Podrobněji viz ✍Bičanová (2015:246–253). Viz též ↗neutralizace znělosti.

Typ sandhi		Externí	Interní
		mezi přízvukovými takty	mezi pravou předložkou a slovem	mezi prefixem a kmenem slova n. v kompozitech
Konsonant + konsonant	N#N	NN pes kouše	NN s kolem	NN prachsprostý
	N#Z	ZZ pět hodin	ZZ k zemi	ZZ postdoktorský
	N#v	Nv [Zv] konec Vánoc	Nv [Zv] k Václavovi	Nv exvelitel
	N#r̝	Zr̝ voják řekl	Zr̝ k řece	Nr̝̊ exředitel
	N#S	NS [ZS] šíp letěl	NS [ZS] s láskou	NS postmoderní
	Z#N	NN nerad čeká	NN pod stolem	NN nadpozemský
	Z#Z	ZZ závod začal	ZZ od zítřka	ZZ odbarvit
	Z#v	Nv [Zv] důvod vadil	Zv nad vodou	Zv podvyživený
	Z#r̝	Zr̝ podob Řecka	Zr̝ ob řádek	Zr̝ nadřazený
	Z#S	NS [ZS] nůž leží	ZS [NS] před jarem	ZS bezlepkový
	r̝#N	r̝̊N změř sílu	–	r̝̊N čtyřslabičný
	r̝#Z	řZ páteř bolí	–	r̝Z čtyřhodinový
	r̝#v	r̝̊v uvař vodu	–	r̝v čtyřválcový
	r̝#r̝	r̝r̝ Řehoř řekl	–	r̝r̝ čtyřřádý
	r̝#S	r̝̊S uvnitř města	–	r̝S čtyřletní
Konsonant + vokál	N#V	N(ʔ)V [ZV] myš uslyšela	NʔV [ZV, NV] s ostatními	N(ʔ)V čtvrtarch
	Z#V	N(ʔ)V [ZV] už odešel	ZV, NʔV [NV] pod oknem	ZV, NʔV [NV] nadoblačný
	r̝#V	r̝̊(ʔ)V [r̝V] rytíř Osvald	–	r̝̊(ʔ)V, r̝V čtyřoký
	S#V	S(ʔ)V výkon auta	–	S(ʔ)V panevropský
Vokál + vokál	V#V	V(ʔ)V dříve ano	V(ʔ)V do Ostravy	V(ʔ)V polootevřený